Velice zajímavým faktem celého scénáře je, že režisér nám neposkytuje pohled na danou problematiku pouze produktivní části obyvatelstva, která zažila „blahobyt komunismu“ a teď prožívá „chudobu kapitalismu“, ale nalezneme zde průřez čtyřmi generacemi názorů, s děsivým závěry, který nás neohromují svojí podstatou, nýbrž tím, že jsou totožné.
Divák, který pozorně sleduje děj, je donucen autorem filmu přemýšlet o základních otázkách života a pouze s údivem naslouchá jednotlivým komentářům a většinou není s to pochopit, jak je možné dosáhnout maximální názorové jednotnosti u člověka náctiletého, čtyřicátníka, šedesátníka a osmdesátiletého důchodce.
Všichni jsou zklamaní, všichni žijí s pocitem, že dobře již bylo, nic pozitivního je v jejich rodném kraji nečeká. Je špatné, když jsou dnes lidi donuceni okolnostmi si myslet, že za komunismu jim byl lépe, je ale přímo tragikomické, jak děti dokážou přejímat názory svých rodičů a prarodičů a navzdory svému rozumu, vitalitě a svému mládí si nechávají „znechutit“ svoje právo na život negativismem, který je zdrojem celého problému „chudých regionů“.
V okamžiku, když se Prof. Fabian, který jako jediný z celého dokumentu, reálně hodnotí situaci dnes a před tím očima „z venku“ a částečně řeší i stránku ekonomickou, dává naději na změnu, která je v rukách mladé generace, nastává klíčový a zároveň nejděsivější okamžik celého filmu. Krátký sestřih na mladého, nadějného mládence, na pomyšleného vykonavatele změny, na revolucionáře novodobého regionálního života, který nemá zájem cokoliv dělat a bez okolků prohlásí: „jsem líný a nechce se mi“.
Zda-li autor chtěl poukázat na počátek zkázy mladé generace, která sama není schopna myslet, činit a posouvat se vpřed, zůstává v dokumentu nezodpovězenou otázkou. S určitostí ale můžeme říci, že jeho prezentace dnešní mládeže v tomto dokumentu, na ní částečně vrhá stín novodobé negramotnosti a jednoduchosti.
Je obdivuhodné, že se režisér nijak neuchýlil k natáčení těch nejnižších vrstev, alkoholiků, či vyvrhelů společnosti, které v tomto prostředí není nijak obtížné nalézt. Na běžný „vesnický“ problém s alkoholem poukazuje pouze okrajově, snaží se natočit pozitivní okamžiky životů, oslavy v obci, radosti a běžné starosti dne v průměrné domácnosti. V díle není cítit ani náznak nadsázky, či humorný pohled na problematiku, o to je ale silnější a srdcervoucí dojem z tohoto díla.
Autor bezprostředně dokázal v díle zdůraznit a poukázat na oddanost obyvatel tomuto „chudému kraji“ i když všichni jsou v něm nespokojeni a nevidí „světlou budoucnost“, jsou s ním srostlí, milují ho a zůstávají mu věrni. Je to obrazem stovky let otesávaných slovanských rysů, či pohodlnosti dnešních obyvatel a ukázka jejich strachu z neznáma?
Osobně se přikláním k první variantě, neboť v ní je ukryta, i když běžným okem neviditelná, kapka naděje nejen pro tento region, ale také pro zachování demokracie v našich životech, v našich státech. Nemůže být přece pravda, že dnešní lidé by byli opět ochotni a schopni nechat korumpovat svoji duši výměnou za pravidelný příděl čočky.
Chudoba totiž není otázkou peněz, nýbrž stavem mysli. Člověk, stejně jako rodina, obec, region, či stát může být mnohokrát na mizině, nikdy by ale neměl být chudý.
Už od nepaměti platí, kde je vůle, tam je cesta… Musíme věřit, že vůle zůstala v nás všech, i když možná teď spí hlubokým spánkem… Autor tohoto dokumentu patří mezi ty, kteří se nebojí veřejně přiznat: „Máme problém, vážení, a je potřeba ho začít řešit.“
-mars-

Banícky chlebíček (trailer) from Filmtopia on Vimeo.

{jcomments on}